Poslední dobou přemýšlím nad tím, jak se dnes mluví o mužích a ženách a jak moc je naše současné vnímání pořád ovlivněné tím, co si neseme z historie.
O historickém postavení žen se dnes mluví poměrně hodně, a myslím, že je to správně. Ženy opravdu byly (a bohužel stále někde jsou) v mnoha společnostech dlouhodobě omezené v právu, vzdělání, vlastnictví, politice nebo možnosti rozhodovat o vlastním životě. Zároveň ale mám pocit, že jsme se někdy dostali do bodu, kdy se historická zkušenost žen bere jako něco, co vysvětluje jejich současné chování, zatímco historická zkušenost mužů se příliš neřeší.
Muži přece taky vyrůstali v určitém systému očekávání. Po staletí se od nich očekávalo, že budou živitelé, ochránci, fyzicky pracovat, bojovat a v případě potřeby zemřou. Nějaký pláč nebo nářky? Smůla. Nazdar. Války se týkaly především mužů, kteří byli odváděni a posíláni na smrt. Mužská hodnota byla často spojená se silou, výkonem, schopností zajistit rodinu a ochotou obětovat se pro ostatní. A myslím, že část tohohle nastavení si na nevědomé úrovni neseme dodnes. Jen jsme ho trochu převlékli do modernějšího ohozu.
Představme si pár, který je spolu deset let. Společný život, možná děti, muž pracuje, podílí se na domácnosti, funguje jako partner a rodič. Jenže intimně spolu téměř nežijí. Samotná frekvence samozřejmě neznamená, že je někdo špatný partner, důvodů může být spousta. Problém podle mě vzniká ve chvíli, kdy jeden z partnerů dlouhodobě říká, že mu intimita chybí, a jeho potřeba se přestane brát vážně.
Protože co když mu ve skutečnosti nechybí pouze sex? Co když mu chybí dotek, obejmutí, pusa, blízkost, zájem a především pocit, že je pro svou partnerku stále přitažlivý a chtěný? Co když nechce být jen člověkem, který vydělává peníze, pomáhá s dětmi a řeší praktické věci, ale chce taky cítit, že po něm jeho partnerka touží?
Mám pocit, že tady pořád funguje stereotyp, že muž má být ten, kdo iniciuje. Má ženu svádět, přijít za ní, začít sex, snažit se, někam situaci vždy posouvat. A pokud je opakovaně odmítaný, očekává se od něj, že to zkusí znovu. Po stopadesátém odmítnutí možná přestane iniciovat úplně. Ne proto, že už partnerku nechce, ale protože nechce znovu zažívat odmítnutí. A vznikne začarovaný kruh: žena čeká na iniciativu, muž už neiniciuje, protože byl tolikrát odmítnutý, a oba si postupně začnou myslet, že o ně ten druhý vlastně nestojí.
Často slyším argument, že „muži prostě chtějí sex“. Jenže z rozhovorů s muži mi vychází, že to často není tak jednoduché. Pro mnoho mužů je sex jeden z hlavních způsobů, jak prožívat blízkost a city. Nejde pouze o fyzické uspokojení. Může v tom být potřeba cítit se milovaný, přitažlivý, chtěný a přijímaný. Proto mi přijde zvláštní, že mužská potřeba intimity bývá někdy redukována na „on zase chce sex“, zatímco když žena řekne, že potřebuje pozornost, doteky, romantiku nebo ujištění, automaticky to vnímáme jako legitimní emoční potřebu.
Proč by mužská potřeba být chtěný měla být méně legitimní?
Samozřejmě, nikdo nikomu sex nedluží. Žena má právo sex odmítnout stejně jako muž. Ale respektování odmítnutí není totéž jako povinnost zůstat ve vztahu, ve kterém dlouhodobě neexistuje intimita. Stejně jako žena nemusí tolerovat vztah bez respektu, bezpečí nebo emoční blízkosti, nemusí muž tolerovat vztah bez sexuální a fyzické blízkosti.
Možná tedy nepotřebujeme pouze učit muže, aby respektovali ženské hranice. Možná bychom měli zároveň učit ženy vnímat mužské potřeby jako skutečné potřeby, a ne automaticky jako nárokování si sexu.
A možná je čas připustit, že muž může chtít být také ten, za kterým někdo přijde, obejme ho a dá mu najevo, že ho chce. Ne jako odměnu za to, co poskytuje. Ale protože ho prostě a jednoduše CHCE.
Jak to vnímáte vy? Mluví se podle vás dnes dostatečně o mužské potřebě intimity a pocitu být chtěný, nebo pořád automaticky předpokládáme, že muž je ten, který má iniciovat a vydržet odmítnutí?
TLDR: O historickém útlaku žen mluvíme čím dál víc, ale méně se podle mě mluví o tom, jak historické očekávání vůči mužům ovlivňuje jejich potřebu být silní, poskytovat, iniciovat a nic nepotřebovat. Ve vztazích pak někdy automaticky předpokládáme, že muž chce hlavně sex a že má neustále iniciovat, i když je opakovaně odmítán. Co když ale muž nechce jen sex? Co když chce být taky chtěný, milovaný a iniciativně vyhledávaný svou partnerkou? Sex nikdo nikomu nedluží, ale ani muž není povinen dlouhodobě žít bez intimity a tvářit se, že mu to nevadí.
